Aktive Direkt Hilfe e.V.

Krásné, nádherné Vánoce vám všem! Toto je speciální den, neobyčejné dítě, mimořádný člověk, nevšední událost, vyjímečná láska, která nás všechny spojuje. Láska, kterou o Vánocích oslavujeme, je tak nesmírná, že objímá celé lidstvo. Může se o ní hovořit v kterémkoliv jazyce, může být vyjádřena kýmkoli a komukoliv. Tím, že poslal na zem Ježíše, vyjádřil Bůh svou lásku k celému lidstvu. Je to láska hluboká, a přitom veskrze důvěrná, láska, která rozumí jedinečnosti každého člověka s jeho nejniternějšími touhami i zraněními. Láska, která nám poskytuje dokonalé osobní řešení, neboť tato láska nás zná a rozumí nám lépe než my sami sobě.

Dávat může být tak jednoduché, jen je třeba mít otevřené oči pro potřeby druhých. – L. Schmidt

DÁRKY

Když se blížíme oslavám Kristova narození, bude dobře, vzpomeneme-li si na tři mudrce, krále, kteří mu z dáli přinesli dary. Jistým způsobem to byli první lidé, kteří o Vánocích někoho obdarovali. Jsou pro nás vzorem štědrosti, kterou lze objevit v lidském srdci. Jejich příklad laskavého sdílení vlastního bohatství s chudou rodinou bez domova je pro nás inspirací.

Podobně jako bibličtí mágové máme i my možnost poskytnou tři dary – jen musíme nahlédnout hluboko do svého nitra a nalézt je. Tyto dary, o které se dnes můžeme podělit, nestojí nic, zároveň však mají obrovskou cenu, jsou to:

Úcta: Prokazovat druhým úctu, to je dar pro nás samotné a pro kohokoli, s kým se setkáme. Učitelé by vám mohli potvrdit, že úcta k druhým je základem všeho učení. Potřebujeme si opět osvojit tuto ctnost a předat ji našim dětem - nejen příkladem, ale i tím, že ji budeme od nich vyžadovat k nám samým i k ostatním.

Laskavost: To je ten nejsnadnější dárek, který můžeme věnovat – prostě všimnout si lidí kolem nás, podívat se jim do očí, usmát se. Během shonu vánočních příprav zkusme tu a tam uplatnit laskavý přístup – podržme někomu dveře, přenechme mu parkovací místo, pokusme se být milí na dalšího telefonního operátora, nabízejícího monitorovaný hovor a údajně nepostradatelný produkt.

Čas. Dobrovolníci znají cenu času, který věnují druhým lidem. Zejména pečovatelky v domovech pro seniory vědí, jak si lidé v pokročilém věku, či nemocní váží návštěv. I v naší vlastní rodině můžeme věnovat dar času, když strávíme odpoledne s prarodiči, starší tetou, strýcem, či sousedem, určitě to pro ně bude povzbuzením. Počínaje těmito Vánocemi, udělejme si čas na ostatní.

Ctností, které můžeme sdílet, je jistě celá řada, ale začneme-li přistupovat k ostatním s úctou, budeme-li k nim laskaví a věnujeme-li jim trochu svého vzácného času, bude to určitě dobrý začátek. Může to být jakási moderní verze tří darů, které předložili tři mudrci našemu Pánu v Betlémě. Tyto dary nám mohou rovněž přinést vánoční radost.

Výňatky z článku Sam Lucero

A Christmas Rose

Spěchal jsem do místního nákupního centra, abych opatřil poslední vánoční dárky. Když jsem viděl ty davy lidí, zabručel jsem si pod vousy, bude to trvat věčnost a mám ještě tolik práce. Vánoce se pro mě začínaly stávat otravnou zátěží. Začal jsem si přát, abych je mohl celé jen prospat. Ale místo toho jsem se prodíral davem, jak nejrychleji to šlo, k oddělení s dětskými hračkami. Nad cenami vystaveného zboží se mi protočily panenky. Jestlipak si s tím vnoučata budou vůbec hrát, pomyslel jsem si.

Dorazil jsem do uličky s panenkami. Koutkem oka jsem zahlédl malého chlapečka, odhadem tak pětiletého, který držel krásnou panenku. Dotýkal se jejích vlásků a něžně ji svíral v náručí. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem se na toho chlapce pořád dívat. Přemýšlel jsem, pro koho ta panenka asi je. Viděl jsem, jak se otočil na ženu, která ho doprovázela, oslovil jí teto a ptal se, “Opravdu nemám dost peněz?” Odpověděla trochu netrpělivě, “Víš dobře, že na tohle ti peníze nestačí.” Pak mu řekla, ať nikam nechodí, že se za pár minut vrátí, a opustila uličku. Chlapeček pořád držel tu panenku.

Po chvilce mi to nedalo a zeptal jsem se ho, pro koho chce panenku koupit. Odpověděl: “To je panenka, kterou si moje sestřička hrozně moc přála k Vánocům. Prostě věděla, že ji Santa přinese.” Řekl jsem mu, že to možná Santa opravdu zvládne. Řekl mi: “Ne, Santa se nedostane tam, kde je moje sestřička…Musím dát tu panenku mamince, aby jí vzala s sebou.” Zeptal jsem se ho, kde tedy sestřička je.

Podíval se na mě očima plnýma smutku a odpověděl, “Odešla do Nebíčka k Ježíšovi. Tatínek říká, že maminka musí jít taky, aby tam byla s ní.” Srdce mi skoro přestalo bít. Chlapec se na mě znova podíval a řekl, “Říkal jsem tatínkovi, aby řekl mamince, aby ještě nechodila. Říkal jsem mu, aby počkala, než se vrátím z nákupu.” Pak se zeptal, jestli chci vidět jeho obrázek. Řekl jsem mu, že moc rád. Vytáhl fotky, které pořídil před obchodem, a dodal: “Chci, aby si je maminka vzala s sebou, aby na mě nezapomněla. Mám maminku strašně rád a nechci, aby odcházela, ale tatínek říkal, že musí jít za sestřičkou.“

Sledoval jsem, jak klučina sklonil hlavu a ztichl. Zatímco se nedíval, sáhl jsem do své peněženky a vytáhl svazek bankovek. Navrhl jsem mu, “Nechtěl bys ty peníze ještě jednou přepočítat?” Okamžitě se nadchnul a souhlasil, “Jasně, já vím, že jich musí být dost.” A tak jsem přidal své bankovky k jeho a začali jsme počítat.

Samozřejmě, ukázalo se, že na panenku peníze bohatě stačí. Tiše řekl, “Děkuju, Ježíšku, žes mi dal dost peněz.” Pak dodal, “Právě jsem poprosil Ježíše, aby mi dal dost peněz na tu panenku, aby ji maminka mohla vzít s sebou pro sestřičku. A on mě slyšel. Chtěl jsem ho poprosit ještě o peníze na bílou růži pro maminku, ale nepoprosil jsem ho, ale on mi dal dost peněz, abych mohl koupit panenku a bílou růži. Maminka má strašně moc ráda bílé růže.”

Za pár minut byla teta zpět. Zatímco jsem dokončoval své nákupy, pořád jsem musel myslet na toho malého chlapečka. Obchodní dům jsem opouštěl v úplně jiném rozpoložení, než když jsem do něj vstupoval. A pořád jsem myslel na zprávu v novinách, kterou jsem četl před několika dny, o opilém řidiči, který naboural do druhého vozu, zabil malou holčičku a způsobil vážná zranění matce. Rodina měla rozhodnout o ukončení jejího života odpojením lékařských přístrojů. Doufal jsem, že chlapeček z hračkářství s oním novinovým příběhem nijak nesouvisí.

O dva dny později jsem četl v novinách, že rodina souhlasila s ukončením podpory života mladé ženy, která následně zemřela. Obrázek chlapečka mi nešel z hlavy, pořád jsem dumal, jestli k sobě ty dva příběhy nějak patří. Toho dne odpoledne jsem vyrazil ven a koupil bílou růži, abych ji donesl na pohřeb mladé ženy z novinové zprávy. A tam jsem uviděl tu krásnou bílou růži, půvabnou panenku a obrázek chlapečka z obchodního domu.

Slzy se mi začaly koulet po tvářích, odcházel jsem a můj život už nebyl stejný.

Článek John London