Zdánlivě jednoduchá první operace se nezdařila tak dobře, jak jsem doufala, a musela jsem o tři měsíce později podstoupit druhou operaci. Nejprve jsem si dělala starosti. Napadala mě spousta příšerných myšlenek, jak nepřežiji atd., dokud jsem si neuvědomila, že tomu všemu vůbec nemusím naslouchat. Měla jsem volbu zamítnout všechny takovéto myšlenky a soustředit se jen na to pozitivní. A tak jsem začala plánovat, co všechno bych ráda dělala, poté co se operace podaří. Dovolovala jsem si pouze ty myšlenky, že operace bude úspěšná a modlila jsem se, aby se Bůh plně postaral o můj život. Když nadešel čas jít do nemocnice, cítila jsem dokonalý klid a dokonce jsem i cítila přítomnost anděla. Prostě jsem věděla, že někdo mnohem větší než já to má plně pod kontrolou, takže ať se stane cokoliv, nakonec to dopadne dobře. Plně důvěřovat Bohu se ukázalo být klíčovým k mému uzdravení.
Před operací jsem nedostala žádné uklidňující léky, které obvykle nabízejí, a na operační sál jsem dorazila plně při vědomí a naprosto klidná. Ještě před anestezií jsem stihla okomentovat, jak operační sál s velkými prosklenými okny hezky vypadá a povídala jsem si se zdravotnickým personálem. Řekla jsem jim, že ta operace musí dopadnout dobře, protože se za mne modlí lidé z půlky světa. (Bylo, myslím, dost neobvyklé říct něco takového v jedné z nejateističtějších zemí na světě.)
Operace nakonec dopadla velice úspěšně, i když ne bez boje. Můj doktor mi dvakrát zopakoval vlastními slovy, že to byl zázrak, že nakonec všechno dobře dopadlo. Na JIP jsem se ještě musela potýkat s několika problémy a kvůli ztrátě krve jsem musela podstoupit dvě transfúze krve. Měla jsem nízký tlak a špatně se mi dýchalo. Ale věřím, že Bůh mi pomohl s tím vším a zotavila jsem se neuvěřitelně rychle. Místo 10ti denního pobytu v případě komplikací mě propustili už osmý den. Už jsem mohla chodit a pohybovat se bez bolestí.
Během pobytu v nemocnici jsem se spřátelila s paní ve svém pokoji a také s paní z vedlejšího pokoje. Oběma bylo kolem šedesáti let, byla jim diagnostikována rakovina. Byly po operaci, čekaly, jak jejich operace dopadly, a byly samozřejmě dost nervózní. Hodně jsme si povídaly o Bohu a Jeho lásce a péči. Byla jsem moc ráda, že je mohu utěšit a podpořit je. Pomodlila jsem se za ně a cítila jsem, že budou v pořádku. Teď mi jedna z nich téměř po měsíci volala, že se jí rakovina nikam jinam nerozšířila a že ani nemusí podstupovat chemoterapii ani žádnou jinou léčbu.
Jsem moc vděčná za stovky přátel po celém světě, kteří se za mě modlili, a také za fyzickou a morální pomoc mé rozšířené rodiny a přátel. Také se už moc těším na nové horizonty a na to, jak nás Bůh, teď když mu opět plně důvěřuji, do budoucna povede. — Lenka Schmidt